EP231 jerome david salinger - kdo chytá v žitě

[0:00]Takže čau a vítejte zpátky na potítku, kde se dneska doplníme americkou klasiku, román JD Salingera, kdo chytá v žitě. Catcher in the Rye. A jenom dvě stručné technické informace na úvod, jako obvykle. V první řadě jsem se v minulém videu chvástal, jak teď budu o maturitní sezóně natáčet častěji. A já jsem vážně chtěl, ale chytl jsem nějaký virus, který mě skoro na dva týdny odstavil. Furt ještě nejsem úplně zdravej, to asi uslyšíte, nebo tam bude hodně střihů, budu kýchat. Napuchlej vo blicěj z toho. A to se prostě nestává. Obvykle marodím maximálně tři, čtyři dny, ale prostě asi stárnu, no. A druhá věc je ta, že bych přísahal, že už jsem kdo chytá v žitě na potítku zpracovával. Dokonce se mi matně vybavuje, jako tomu mluvím. Ještě na svém starém bytě. Že zmiňuju Salengerovy zážitky z války, ale prostě jsem to video nikde nenašel. Vidím tu o Salingera jenom Fenzoovi. Každopádně, jestli jsem to už natočil a někde se to nějakým záhadným způsobem ztratilo, nebo se mi to nezobrazuje, tak co už, bude to tady podruhé. Akorát jinými slovy. Pokud to tak je, tak třeba, až jednou budu mrtvý a slavný a budou se o mně psát bakalářské práce, tak bude moct nějaký budoucí badatel srovnat své dvě verze téhož videa. Jo a bude to dneska opět hlavně maturitní rozbor. Kompilace takových těch nejslavnějších studií, které parafrázuje každý učitel literatury v hodinách, takže můj přínos k tomuhle videu je vážně jenom ten, že poskládám volně dostupné informace do nějakého ucelenějšího výkladu. To práce učitele obnáší hodně často. Zase, abychom si to neidealizovali. Pokud se třeba dívá nějaký student češtiny a těší se na to, jak před každou hodinou bude sestavovat své vlastní interpretace probíraných textů, tak ne. Ale dobře, takže Jerome David Salenger, žil mezi lety 1919 až 2010. Narodil se v New Yorku do rodiny Litváku, tedy litevských židů. A milovníci výkladu díla skrze život autora budou jistě nadšeni. Protože mladý Salenger měl ve škole problémy zařadit se do kolektivu a nevycházel s učiteli nebo s autoritami obecně, stejně jako mladý pan Holden Caulfield, protagonista Salengerova nejslavnějšího románu. A projevoval taky nějaký zájem o herectví, což se nelíbilo jeho otci. To se nám v hodinách literatury taky opakuje pořád, že někdo se chce stát hercem nebo zpěvákem nebo cirkusákem, ale rodičům to zakazují a chtějí, aby se věnoval nějaké skutečné profesi, jako je právničina nebo kydání hnoje. A kromě toho Salenger psal do školních novin, pokoušel se o psaní prvních povídek už na střední škole. A jenom pro zajímavost, vedl školní tým šermu. Stejně jako mladý pan Caulfield, v kdo chytá v žitě. No a ani jeho život mladého dospělého nebyl kdo ví jak úspěšný ani usazený. Nebudu vyjmenovávat, co kdy kde studoval. Ale zkrátka pokoušel se o studium různých oborů na všech možných univerzitách, ale nic moc z toho nebylo. Opět mezi spisovateli naprostá klasika. Jediná zajímavá věc asi je to, že na jedné škole chodil na kurzy tvůrčího psaní, kde jeho učitel. Jméno si nepamatuju, ale byl to šéf redaktor dodnes existujícího literárního časopisu Story. A tak on rozpoznal Salengerův talent a otiskl mu několik povídek ve Story. Každopádně Salenger zkusil chvíli poslouchat rady svého otce. Pokusil se pracovat v Evropě v potravinářském průmyslu. Protože oni tam měli nějaký majetek, ale to opět vedlo k tomu, že se z něj stal jenom, jenom k tomuto vedlo, že se z něj stal vegetarián. Poté, co se na vlastní kůži osahal, jak fungují jatka. Mimo chodem, zkušební otázka na vás, vzdělané literáty. Která literární postava je americký žid, vlastnící jatka v Evropě? Kdo jako první napíše správnou odpověď do komentářů, pomůže tím algoritmu. A dávám fidorku nebo něco. Každopádně průlom v Salengerově spisovatelské kariéře přišel v prosinci roku 1941, kdy mu slavný The New Yorker přijal povídku. Shodou okolností povídku s rebelskim hrdinou jménem Holden Caulfield. A oni teda otiskli až po válce, to už nebudu vysvětlovat, to by bylo na další video. Ale že jo, prosinec 1941. Pokud si pamatujete na hodiny dějepisu, tak v prosinci roku 1941, 7. prosince, krátce před 8:00 ráno, se v Americe stalo ještě něco důležitějšího, než že Salengerovi přijali povídku do časáku. Útok na Per Harbor, že jo, ze kterého vyplynulo zapojení Američanů do druhé světové války a Salenger byl krátce na to povolán do armády. A teď přichází ta část, o které jsem si jistý, že už jsem na potítku mluvil. Protože si to pamatuju a přijde mi to hrozně fascinující, ale co už. Teda, jde o to, že máme spousty slavných autorů, kteří psali o válce. Že jo, Joseph Heller, Norman Mailer nebo i Patrick Ryan, že jo, z anglických autorů. Že jo, autoři děl hlava 22, Heller, Nazí a mrtví, Mailer, nebo jak jsem vyhrál válku, Ryan. A všichni ti autoři se sami války zúčastnili a nepochybně to pro ně bylo peklo, jo. Heller byl letec, odlítal víc než 60 letů. Mailer sloužil na Filipínách a sice ho odvedli až v roce 44, ale přesto se zúčastnil několika přestřelek. Zas Patrick Ryan, to byl sice důstojník, měl na starosti zásobování, ale opět zúčastnil se i bojů v severní Africe, v Itálii a šlo o život. Nicméně JD Salenger si prošel z pozice vojáka všechny ty nejslavnější bitvy a události, které se většině z nás asi vybaví, když se řekne druhá světová válka. On byl teda oficiální člen kontrarozvědky, protože uměl hodně jazyků a měl potírat kolaboranty ve Francii a tak, ale i bojoval. Téměř na denní bázi bojoval jakožto člen slavné čtvrté pěchotní divize. Opět už jsem to někde říkal, ale pokud jste viděli seriál Bratrstvo neohrožených, tak máte celkem solidní představu o tom, co Salenger za války zažil. No tedy, vylodil se v Normandii, to teda zrovna není v bratrství neohrožených a to je jedno, ale vylodil se na pláži Utah, což asi bylo hádam štěstí v neštěstí, protože tam ten den nebyly úplně nejtěžší boje. Ale bojoval i v bitvě v Ardenách, že jo, v poslední velké německé protiofenzívě a bojoval i v bitvě v Hrtgenském lese, což, pokud vím, byla největší americká prohra v rámci druhé světové války v Evropě. Často se užívá slovo debakl. Američané v té bitvě ztratili třetinu vojáků, nějakých 50 000 a obrovské množství z nich navíc zahynulo kvůli počasí nebo nemocem a jiným problémům, že jo, byla zima. No a pokud jde o nebojové zkušenosti, tak Salenger byl taky přítomný osvobození koncentračního tábora v Dachau. Každopádně, proč o tom všem mluvím ve videu o kdo chytá v žitě, tedy románu o dospívání problematického mladíka v Americe. No, především, protože mě fascinuje, že Salenger nenapsal žádnou knihu o válce. Ani o holokaustu, ale hlavně o té válce. Protože to byl zkrátka talentovaný a v pozdějších letech je úspěšný spisovatel, který kdyby jen trošku chtěl, mohl napsat knihu, která by byla nejspíš jako zásadním románovým zpracováním bojů v Evropě. Nenapadá mě jako žádné takové dílo napsané vojákem, který by si prošel, prostě, že jo, Ardeny a pláže v Normandii a tak dál. Samozřejmě o tom spousta románů, ale myslím, že to, že je nenapsali přímí účastníci těch bojů. Samozřejmě to by mělo obrovský komerční úspěch. No, ale proč tomu tak teda bylo, že nenapsal žádnou válečnou knížku? Napsal jenom několik zapomenutých povídek, Soffboil Saržnt, ale to se odehrává v Americe ve výcvikovém táboře, nebo Magic Folks Hall, což je taková etýda jenom. Každopádně, jak se absence válečných témat v jeho díle vysvětluje. No, první důvod je asi nejvíc očividný, a sice, že to pro něj byla traumatická záležitost, o které nechtěl mluvit, nechtěl se k ní vracet, natož pak veřejně psát. Máme doložené z rozhovorů se Salengerovou dcerou, že přinejmenším o vylodění v Normandii nikdy nemluvil ani se svou rodinou. Přestože on teda byl vlastně až v té druhé fázi, nebo v té druhé vlně. No, a další důvod je ten, že byl očividně posedlý postavou Hollena Caulfielda. Na kdo chytá v žitě pracoval doslova v zákopech, pořád. Jak jsem zmiňoval toho šéfredaktora literárního časopisu, který učil tvůrčí psaní, tak tři dny po vylodění v Normandii musel Salenger poslal pohlednici, na které stál, že v pořádku, že to přežil, ale že nemá teďka moc času pokračovat se psaním knihy. A jasně, psal to svému učiteli psaní, ale stejně, pokud jste tři dny zpátky bojovali na Normandské pláži, tak bych čekal, že psaní knížky je to poslední, co vás právě zajímá, že jo. Mimo chodem v jednom článku na Vanity Fair, což je překvapivě spolehlivý zdroj. Odkaz pod videem. Tak tam je zmíněná vzpomínka nějakého Salengerova kamaráda, který tvrdil, že jednou v noci, když byla ta bitva v Hrtgenském lese, takže Němci odstřelovali americké pozice prostě, granáty, granatomety a Salenger prostě jenom byl zalezlý pod stolem a psal, kdo chytá v žitě. A s tím, jak moc byl fixovaný na Caulfielda a chytání v žitě, tak souvisí ještě poslední věc, kterou chci zmínit v souvislosti s válkou. Tohle je něco, co máme krásně doložené a ozdrojované. Protože, jak muselo být naprosto běžné, tak když skončila válka, tak Salenger dostal deprese a myšlenky na sebepoškozování. I když ne vyloženě na sebevraždu a tak udělal si nejlepší, co mohl, vyrazil do Norimberku za armádním psychologem. No a ten mu prý začal pokládat v daném kontextu úplně idiotské otázky, mimo jiné, jestli měl šťastné dětství a jestli má uspokojivý sexuální život. Tedy hádam věci, na které se budete ptát běžného pacienta, ale nikoliv přeživšího nejhorších bojů. Každopádně, když se ho psychiatr optal, jestli má rád armádu, tak řekl, že úplně bez debat ano. A tohle všechno víme proto, že o tom napsal dopis Ernestu Hemingwayovi. On se s ním za války skamarádil v Paříži. Jo, ale proč to udělal, proč řekl, že miluje armádu? No, protože se bál, že kdyby ho propustil z armády, z důvodu špatného psychického stavu, tak by to potom mohlo mít negativní dopad na přijetí jeho připravované knížky. Tolik teda aspoň stručně k tomu, proč válečný veterán Salenger nepsal o válce, ale o vzpurném teenagerovi, kterého vyhodil z gymplu. A samozřejmě je spousta různých studií o tom, jak válečné zážitky ovlivnily i text, kdo chytá v žitě. Ale ty jsou, myslím, pro nás, jakožto Čechy, potažmo Slováky, myslím trošku moc kulturně vzdálené, jo. Těžko pochopitelné, když nám chybí ten americký prožitek. Jednu věc k tomu řeknu, ale až na konci, až se projdeme děj knihy, to by teďka nedávalo úplně smysl. No, a tohle byl, hádam, na maturitní video asi absurdně dlouhý úvod. Takže už to není maturitní video, je to pro všechny. Ale co už, pojďme si konečně podívat na kdo chytá v žitě, tedy na knížku, která vyšla uceleně poprvé roku 1951, ale na části byla publikovaná hnedka po válce v letech 45 až 46. A jak víme, tak Salenger na ně pracoval celý tehdy ještě krátký život. V hlavě se mu utvářela už minimálně od střední školy. A kdo chytá v žitě patří k celé zásadním klasikám moderní americké prózy. Hádám, že pomáhala formovat americkou společnost podobně jako velký Gatzby nebo o myších a lidech. A i je to samozřejmě kniha kontroverzní v minulosti často cenzurovaná, protože samozřejmě Američani tak strašně milují svobodu slova, že že pořád musí něco cenzurovat. Hlavně uměleckou literaturu a obvykle z tak závažných důvodů, jako že se v ní mluví sprostě nebo jsou tam sexuální narážky. U kdo chytá v žitě z nějakého důvodu ji obviňovali tu knihu, že je komunistická, což jako vůbec nechápu, ale to byl myslím nějaký marginální případ. No a zároveň navzdory cenzuře je to jedno z nejprodávanějších knih naší éry. Každoročně se prý prodá asi milion výtisků, což je pro mě trošku těžko představitelné, protože, že jo, v našich poměrech, že jo, u nás je bestseller cokoliv, čeho se prodá 10 000 výtisků. Ale abych se to trošku přiblížil, tak jsem si udělal srovnání a dohromady se prodalo stejné množství výtisků chytáčů v žitě, jako se prodalo výtisků jednotlivých knih o Harry Potterovi. Tedy dejme tomu se prodalo stejné množství výtisků kdo chytá v žitě a vězně z Azkabanu. A samozřejmě Salengerová kniha je o 50 let starší. Ale Harry Potter je nejprodávanější kniha v historii, takže, že jo, pořád ještě se v případě chytače jedná o jednu z nejprodávanějších knih na světě. Opět zkusíme si potom povědět něco o tom, proč tomu tak je. No, ale dobře, teďka aspoň stručně děj, což mě teda děsí, protože jinak samozřejmě na něm ani trošku nezáleží. Takže na něm nejspíš strávím 10 minut, tak seznam. Jo, ale vážně, ten děj je tak chaotický, že se nedá shrnout. Hm. Každopádně protagonista zároveň i vypravěč, Holden Caulfield, leží v nemocnici s podezřením na tuberkulózu a vypráví o tom, co se mu přihodilo během několika dní o minulých Vánocích. Během pobytu na střední škole a hlavně potom v New Yorku, kde bydlí jeho rodiče. Jo. A z té školy teda, kde to začíná, tak byl vyloučený. Protože se neobtěžoval chodit na zkoušky, respektive ze všech propadl s výjimkou anglické literatury. To říká opakovaně, že literatura je jediná, na co má talent. A mimo chodem všude v různých rozborech, co jsem na internetu našel, tak se píše, že na začátku, že leží v psychiatrické léčebně. Ale pokud mi něco zásadního neuniklo, tak hnedka v první kapitole píše, že hodně kouřil, strašně rychle vyrostl a teď je v léčebně, protože si doktoři myslí, že má tuberkulózu. A občas si tam s ním teda chodí pokecat nějaký psychoterapeut nebo psycholog, nebo co to je, ale očividně tam není primárně kvůli němu, jo. A to je konečně jedno. Je pravda, že z knihy vyplývá, že protagonista má nervy tak trošku v kýblu. Ale to je fuč. Každopádně z léčebny vypráví Holden Caulfield o svých zážitcích z minulých Vánoc a jak už jsem teda naznačil, při přeříkávání děje téhle knížky je hrozně snadné chytit se do pasti toho, že si budete pokoušet vysvětlovat všechny možné podzápletky. Holden navštíví učitele historie a potom se naštve na spolužáka na intráku a jádá a tak. Do toho se radši pouštět nebudu a vezmu to skutečně jenom po povrchu, abych vás seznámil s klíčovými postavami. No a retrospektivní vyprávění, tedy, myslím, celkem neobvyklé, začíná Caulfieldovým vyloučením ze školy. Asi bychom spíš čekali, že to vyprávění povede k jeho vyloučení ze školy. No, nicméně on se rozhodne ještě chvíli zůstat v té škole, rozloučit se s učiteli, s bývalými spolužáky a obecně si chce ještě trošku užít život, než se bude muset vrátit za rodiči a přiznat se, že že to zase všechno zkazil. A pro pochopení jeho motivací je důležitá scéna hnedka ze čtvrté kapitoly, kde Holdena na intráku požádá teď už teda bývalý spolužák, aby za něj napsal slohovku na angličtinu. A on napíše práce o svém mladším bratrovi Allim, který si psal na svou baseballovou rukavici básničky, aby se mohl při zápasech číst, když zrovna nechytal. A potom našim čtenářům vypravěč tak trošku Kamisovsky, se svou typickou nonšalancí sdělí, že, no, ale Ali už umřel, dostal leukémii a umřel. No a pak se o něm rozpovídá a my začínáme chápat, že smrt mladšího bratra byla jednou z těch cihel ve zdi Caulfieldovy polorozpadlé osobnosti. On potom v knize později i zmiňuje, že si se svým mrtvým bratrem občas povídá a tak. Každopádně, když se pak jeho spolubydlící vrátí z rande, tak se poperou a Holden skončí s krvavým nosem a plný frustrace vyráží do New Yorku. Aby už tedy mohl vypadnout ze školy, ale ještě se nechce vrátit k rodičům. Hm. A opět další setkání, další střípek k poznání Caulfieldova charakteru proběhne ve vlaku cestou ze školy do New Yorku. Protože shodou okolností narazí na matku jednoho svého spolužáka. A ta je jednak lže prakticky v každé větě, mimo jiné, ji tvrdí, že má rakovinu mozku a lže jí o jejím o jejím synovi i o sobě a ještě ke všemu se jí pokouší svádět. I když je očividně o generaci starší. Jo, ale opět jako každé setkání v téhle knize, to nevede k ničemu, k žádnému zvratu v ději nebo k posunu. Prostě se jenom hýbeme s Caulfieldem dál a sledujem to, jak bloumá, jak bloudí. A pokračuje série situací, kde se Holden snaží navázat nějaký hlubší kontakt s různými lidmi. Ale nikdo z nich o to nemá zájem. Případně se to protagonistovi nedaří kvůli jeho vlastní nešikovnosti. Jo. No a kromě toho poznáváme Holdenovýma očima, zjednodušeně řečeno to, jak jsou dospělí lidi zlý a hloupí, otravní, falešní, pervertní. Že se mimo jiné zkouší skamarádit s New Yorkým taxikářem. Což prostě nikdy není dobrý nápad, že jo, viděli jsme všichni sám doma dva. Potom se zavolá na hotel prostitutku, ale s ní si jenom povídá, což ji urazí. Takže se vrátí se svým pasákem a Holdena zmlátí a okradou. Prostě vše jde podle plánu. No a jak tak Holden potkává další lidi, tak v jejich hodnocení jeho ústy se stále častěji začíná objevovat výraz šašek, šaškárna, v originále to slavné founy. Jo, případně to i vyostřuje a sem tam Holden prohlásí, že všude kolem něj jsou samí kreténi. Jinými slovy v Holdenovi stále víc narůstá frustrace z lidí v jeho okolí i z lidí, které vidí poprvé, ale vždycky na jejich chování najde něco, co ho irituje, co ho strašně naštve a nakonec uraženě odejde. No, a další den po tom fiasku s prostitutkou se Holden rozhodne dát si schůzku se svou bývalkou Sally, Salinou, jak jí říká v českém překladu. A přesto, že to je pro něj královna všech šašků, tak se zpočátku si celkem užívají. Zajedou společně do divadla a pak jezdí na bruslích. Jenže pak to opět, zas to Holden pokazí, jako každou situaci. Začne dost agresivně nadávat na lidi a na společnost a Salinu tím dost vyděsí. No a když jí pak ještě nabídne, aby spolu utekli a žili ve Srbsku v divočině, tak celé rande skončí dalším hořkým rozchodem. Dalším zklamáním do Holdenovy už tak bohaté sbírky zklamání. A opět pokračujeme v stejném duchu. Dál sledujeme Holdenovo bloumání, interakce s různými lidmi, které obvykle končí nějakým ponížením nebo hádkou. A nakonec se teda rozhodne vrátit domů. Ale zatím ještě tak, aby to, aby ho neviděli rodiče. Chce se jenom pokecat se svou sestrou Phoebe, v českém překladu celkem vtipná Fibbulka. A opět, povede se mu to, ale nic dějového od té interakce nečekejte. Prostě Phoebe je ráda, že bratra vidí, zároveň je naštvaná, že se už zase vykašlal na školu. Z téhle scény setkání se sestrou, mimo chodem, pochází i název knížky. Pokud vás někdy zajímalo, proč má ta kniha v názvu žito, když se odehrává v centru New Yorku. No, protože když se sestra zeptá Holdena, jestli ho v životě něco zajímá, jestli ho něco baví, nebo jestli má nějaké plány, tak jí řekne, že by chtěl hlídkovat v žitných polích a chytat děti, kterým hrozí, že spadnou ze skály. S tím, že tohle celé, tahle celá absurdní představa vychází z toho, že v dětství špatně porozuměl jedné básničce. On tam v originále má stát, když někdo někoho potká v žitě a on si to zapamatoval jako když někdo někoho chytá v žitě. A opět pokračuje Holdenovo bloudění po New Yorku. Takže Caulfielda navštíví svého bývalého profesora angličtiny, který se s ním sice pěkně pokecá a nabídne mu přespání, jenže když se pak Caulfield v noci vzbudí, tak zjistí, že mu učitel šahá na hlavu a sleduje ho ve spánku. No, a vzhledem k tomu, že vypravěč je zároveň protagonista, tak nevíme, co přesně se stalo. Jestli ho vážně chtěl učitel nějak obtěžovat, nebo nebo třeba jenom jestli nezkoušeli si nemá teplotu, že jo, když mu šál na hlavu. Nevíme. Tak jako tak Holden odněkud uteče a to bloumání pokračuje. No, a nakonec teda v závěru vezme sestru Phibbulku do zoo. Tam jí zaplatí jízdu na kolotoči, pozoruje jí a je konečně šťastný. Jelikož prší, tak nastydne, což nejspíš částečně vede k pobytu v nemocnici, které, který vyprávění rámcuje a s tím, že se taky dozvídáme, že od září má nastoupit na další prestižní střední školu, čímž kniha končí v podstatě na relativně optimistickou notu. Notu. Takže, pokud jste se neztratili v tom mém zmateném přeříkávání děje, nebo samozřejmě, pokud jste tu knihu sami četli, tak vám už asi došlo, že tahle kniha jako nemá to, čemu obvykle říkáme příběh. Nejedná se o řešení nějakého problému, o zápletku s rozuzlením. Prostě jenom sledujeme vzorového adolescenta, jak se poflakuje po New Yorku. Neustále se snaží o komunikaci, o nějaké navázání kontaktu s lidmi, ať už se známými nebo s cizími a neustále v tomhle se lhává. Ať už kvůli vlastní problematické povaze, nebo kvůli povrchnosti a hlouposti lidí, se kterými se střetává. Opět, pokud máte už trošku přehled o literatuře, můžete tady asi nacházet nějaké, nějakou spojitost s absurdním dramatem, ale to už se nebudu motat. No, ale prostě kvůli vzrušující zápletce, tahle kniha rozhodně slavná není, ani oblíbená. Takže bychom asi měli přemýšlet nad tím, proč slavná oblíbená je. Hm. V první řadě, jakákoliv analýza, kterou najdete na internetu, I think, Sparknotes, co jakékoliv jiné online zdroje pro líné studenty, vám vždycky jako první zásadní téma knihy uvedou to, že kdo chytá v žitě je o tom, jak bolestivé je dospívání. Jak otravný je ten věk kolem 15 let, kdy už člověk začíná mít dospělé tělo, ale ještě není tak úplně dospělý, jako mentálně, že jo. Zároveň má člověk ještě zbytky té dětské imaginace, dětské naivity a a víry v to, že život není zas tak hrozný, ale v protikladu k tomu už má zas dost rozumu na to, aby s trochou intelektu a pozorovacího talentu dokázal pochopit, že svět dospělých je téměř kompletně založený na lži a přetvářce, konformitě. Na tom, že v určitém věku téměř každý běžný člověk zkrátka usoudí, že než aby se s tím kokotským šéfem v korporátu nebo na úřadě hádal, tak radši udělá, co se od něj očekává a potom na kafíčku s kolegy nebo doma s rodinou lentiluje své frustrace tam, kde to nikdo neslyší. Že zkrátka v určitém okamžiku člověk rezignuje na nějakou intelektuální zvídavost, na zájem objevovat tajemství života a vesmíru a místo toho jenom velice originálně odpovídá, že 42. A místo Bergmana si večer pouští Ordinaci v růžové zahradě, ale to má stejně jenom tak na pozadí, vlastně ho to nezajímá. Kde s manželkou musí pomlouvat svého šéfa z práce, že jo. No a když pak té manželce začnou klesat prsa, tak, tak si jednou za měsíc zaplatí prostitutku. V podstatě tohle všechno Holden Caulfield tak nějak reflektuje. Vlastně se to odráží v jeho příběhu, zrcadlí se to, jo. Jako jakási parodie, tady už parodie jiné parodie, že jo, parodie skutečného života, tak jak jsme si ho představovali, když nám bylo těch 15, 16 let. Já, když jsem si teďka kvůli tomuhle videu knížku znova pročetl, tak mě napadla myšlenka, která už sice nejspíš napadla asi tak milion lidí přede mnou, ale to nevadí, mně napadla bez vlivu. A sice to, že kdo chytá v žitě je v podstatě takový malý princ pro mladé dospělé. Tedy, že je to kniha s dost nesnesitelným nedospělým protagonistou, který se podivuje nad tím, jak nesnesitelní jsou dospělí. Zatímco Exupéryho malý princ je neustále vykládaný skrze tu takzvanou nevinnost prototy. Caulfield je té nevinnosti taky úplně posedlý. Proto tak miluje tu svou mladší dceru. Proto ho tak dojímá, když jí vidí v závěru, jak si bezstarostně točí na kolotoči. Proto on sám třeba, že jo, odmítne hodit sněhovou kouli na auto. On tam říká něco, že bylo tak bílé a čisté, že nechce, opět nechce poskvrnit nevinnost i toho auta. A mám podezření, i když tam není řečeno explicitně, že kvůli své posedlosti nevinnosti nakonec odmítne mít sex s prostitutkou. Jednak kvůli zachování vlastní nevinnosti, on otevřeně mluví o tom, že je ještě panic, že má jako strach ze sexu. Ale taky kvůli ní samotné, protože ten vypravěč zmiňuje, že je, že ona vypadá ještě jako dítě. Ale teda, abych ještě zůstal u toho přirovnání, tak malý princ, respektive jeho čtenáři, se už desítky let rozněžňují nad jeho nevinností a nad dětinskou naivitou. Zatímco Holden Caulfield, ten tahá tu svou milovanou nevinnost prostě bahnem New Yorkských klubů a parků a taxíků a bordelů a hotelů plných prostitutek a pervertů. Pervertu slovy vypravěče, já se do žádného king shaminghu zatáhnout nenechám. Ale prostě tam popisuje, že vidí ve okně, jak nějaký chlap se převlíká do ženských šatů a pak nějaký pár má sex a polívou přitom na sebe a tak. Každopádně už z toho důvodu, z důvodu možná až trošku přehnaného strachu o vlastní nevinnost, tak reaguje tak vyděšeně Caulfield na to, že jo, třeba když se ho dotkne ten jeho bývalý učitel. I když opět není úplně možné posoudit, nakolik to byla Holdenova přehnaná reakce, nakolik byl učitel skutečně nějaký sexuální predátor. Ale dobře, další specifická, kritická kniha z téhle knihy, kterou si všimnete sami a nepotřebujete nejspíš učitele, aby vám to vysvětloval, tak to je specifický jazyk. V první řadě zde Salenger používá tak, že jo, takzvané autodetické vyprávění, tedy techniku, kdy vypravěčem je zároveň i protagonista knihy. Jo, a to má spoustu jako specifických znaků, jo. Takovej vypravěč je tak nějak, že jo, životnější, než ten mimoděje stojící, takzvaně vševědoucí nebo erformový vypravěč, který obvykle mluví spisovně a zdržuje se nějakých osobních hodnocení a v podstatě občas to ani nevnímáme, že jo, ani si neuvědomujeme, že tam nějaký vypravěč je. A pokud už toho mimoděje stojícího vypravěče, co heterodetického vypravěče, tak pokud ho v nějaké knize vnímáme, tak to třeba i bereme jako negativum. Jo, je subjektivní, ale, jo, můžeme si třeba říct, jako, proč do toho ten vypravěč kecá s těmi svými komentáři, když je to jenom nějaká umělá entita, že jo. Tím mám na mysli takové ty případy, kdy vypravěč okecává něco ve stylu jako, ale mladý George ve své naivitě ještě nevěděl, co takový lov na skunka obnáší, nebo něco, něco takového. Každopádně, už do chytá v žitě je vypravěč zároveň postava, zároveň protagonista. A na rozdíl od erformového vypravěče, který musí vždycky mluvit spisovně a srozumitelně, tak vypravěč Holden Caulfield předstírá mluvu, která odpovídá postavě Holdena Caulfielda. Jo, tedy mluví tak, jak by nejspíš skutečně mluvil 16letý nadprůměrně inteligentní grázlík ve 40. letech v Americe. A nejenom, že mluví nespisovně, to už je celkem běžné, že jo, v moderní literatuře, jo. Sprostě, nebo slangově taky, ale mluví dost často i nekoherentně. To znamená, že jeho věty nedrží pohromadě ani, ať už gramaticky nebo obsahově. Jo, to je opět něco už o čem už jsem na potítku mluvil mnohokrát, myslím, třeba ve spojitosti, nevím, s Vančurovým rozmarým létem. Že nespisovná nebo dokonce nekoherentní promluva v umělecké próze je v podstatě vynález až modernistické literatury. Nebo, protože když už někdo mluví nesrozumitelně v literatuře předmoderní doby, tak to má vždycky nějakou strukturální funkci. Dejme tomu to má signalizovat šílenství té postavy, to je asi nejčastější případ. Nicméně v modernistické literatuře už autoři přistupovali k tomu, že se snažili napodobovat to, jak mluvíme ve skutečnosti. Jo, snažili se promluvy svých postav zbavovat nějaké stylizace, literárnosti. Zmiňovaný Vančura to dělal obráceně, že jo, tam, tam je ta literárnost úmyslně hypertrofovaná, ale stylově podobný v našem prostředí je, myslím, třeba Bohumil Hrabal. Teď mám v hlavě především obsluhoval jsem anglického krále. kde taky máme autodidaktického vypravěče, který taky z odstupu hodnotí svoji minulost a taky se zakoktává, ztrácí nit, vypráví nespolehlivě, nekoherentně, kapitoly zakončuje a zahajuje variacemi stejné promluvy. No, a to je přesně i případ Holdena Caulfielda. Ten se taky pořád zakoktává, opakuje už řečené, někdy i v rámci jedné věty. A jeho řeč má jakési refrémy, nebo jak to nazvat, jo. Vy ta slavná první věta románu, nebo souvětí, že jo, to, jestli to chcete vědět vážně, tak byste asi nejdřív ze všeho chtěli zjistit, kde jsem se narodil a jaký jsem měl dětství a co dělali moji rodiče a podobný kecy ve stylu Davida Copperfielda. Jo. A tohle je úplně geniální začátek románu. V první řadě začíná oslovením, tedy, jestli to vážně chcete poslouchat. Vy, jo. Věřte mi, že není lepší strategie, jak vtáhnout čtenáře do děje, pokud třeba sami zkoušíte psát. A to má asi nejspíš co do činění s tím inherentním lidským egoismem. Co já vím, nejsem psycholog. Dále nám hnedka první promluvu ukazuje, že rozhodně, že jo, nebude hrát podle pravidel, že je rebel a když už teda má vyprávět svůj příběh, tak to nebude dělat jako Effing Dickens, ale že má svůj vlastní styl a komu se to nelíbí, tak tu knihu prostě nemá číst. A kromě toho používá pořád vycpávkové výrazy jako a tak a co já vím a jádá a podobně. Což opět asi má nějak simulovat skutečnou promluvu. No, a jasně, tohle pochopí každý, kdo tu knihu otevře. Ale druhá zajímavá věc, týkající se jazyka, souvisí s několikrát zmíněnou absencí děje. Opět, tohle jste už nejspíš slyšeli, protože se to píše v každé učebnici a je to zmíněné v jednom každém YouTube Crash kurzu, ale kdo chytá v žitě je kniha extrémně závislá na svém jazyku. A je to očividně autorský záměr. Protože Salenger zakázal filmové adaptace té knihy a má se ta kniha vydávat zásadně bez ilustrací. Já když jsem si jistý, že už to nějaký nakladatel porušil. Držel to též myslím i Frank Kafka. A viděl jsem už nevím kolik brků žehořů namalovaných na to je jedno. A tady zákazem adaptací či obrazového doprovodu, nás Salenger nutí, abychom se soustředili s jazykem. Bez vizuálních vjhemů. A to je podpořené právě ještě tou absencí děje. Zkrátka při četbě Chytače v žitě si nemáme jak usnadnit práci. Nepomůže vám filmové zpracování, žádný ťunťa, co vám na YouTubu přeříká děj. Prostě jste jako čtenáři odkázáni na knihu, jakožto čistě znakové médium, na knihu ve své tradiční formě pouhého artefaktu, co na přenášení svého textu. Prostě tady ta kniha se úplně zásadně vzpírá tomu současnému. Kniha se mi líbila, měla zajímavý děj a pěknou obálku. Prostě, běžný čtenář pro zábavu, je teda z té knihy musí být naprosto jako znechucený. A opět tohle není nějaký izolovaný Salengerův výkřik do tmy. To je obecně symptom pozdně moderní, nebo ranně postmoderní literatury, tedy, že jo, nedůvěra vůči obrázkům, vůči textu jakožto systému znaků ustupujícímu obrázkům. Ty obrázky jsou často agresivní, reklamní. Vzpomeňte si na Kunderu a jeho imaginologii, o kterých píše v nesmrtelnosti. No, ale dobře, už myslím řečním dost dlouho. Slíbil jsem, že vám řeknu alespoň jednu nebo o jednom americkém výkladu toho, proč Salenger nikdy nenapsal válečný román, respektive, jak se jeho válečná zkušenost odrazila v kdo chytá v žitě. No a asi nejpopulárnější a podle mě i dost hezký, hezké vysvětlení nachází interprety v posledních několika řádcích celého románu, kde stojí parafrázuji, mrzí mě, že jsem o tom vykládal tolika lidem. Jediný, co asi vím, je to, že mi každej den, nebo že mi každej, o kom jsem vám vypravoval, najednou nějak schází. Nikdy nikomu o nikom nevyprávějte, poněvadž by vám potom začal scházet. Konec parafráze. A asi už tušíte, kam tím mířím. Tedy, že kdyby chtěl Salenger vyprávět román o svých zážitcích z války, o všech těch nejspíš desítkách nebo stovkách kamarádů či soudruhů, které bych ztratil, tak vem mu ty lidi pak začaly chybět. A opět, asi není v možnostech člověka, který si ničím podobným neprošel, představit si, jak strašně náročné na mozek by něco takového muselo být. Ale jasně, tohle už je taková dost romantizovaná interpretace díla na základě autorova života, respektive interpretace vnitřních motivací autora člověka, psychofyzického autora chcete-li. A to je v literární teorii vždycky zatracený tenký led. Ale víte, pokud to někoho zaujme, zapamatujete si to. Nebo vás to třeba i přiměje k tomu si Salingera přečíst, nebo si přečíst něco o něm, tak jenom dobře. A jinak to znáte, no. Jestli se vám video líbilo, nebo se se něco naučili, dejte like, odběr, sdílejte a komentujte. Finančně podpořit se nás můžete na Hiero Hero, i když za to nedostanete nejspíš nic, protože prostě nestíhám. Dobrý pocit za to dostanete. A můžete taky, máme sociální sítě, Facebook a Instagram, kde ale nic nepřispíváme. Potom ještě máme s Danem novej podcast, Kocouři paní Figové, to je podcast o Harry Potterovi, kde se vždycky, kde blbneme jednou za tejden. Aniž bychom museli řešit závažné problémy vlivu válečných zkušeností na literaturu. No, já mám taky ještě Instagram vlastní, pan Bulbas Maška, kam dávám svoje obrázky Pokémonu. A tak, a hele, jak říkám. Teď jsem se doufám už odbyl svoji zimní chřipku, takže už snad budu zdravej. A budu schopnej publikovat častěji, takže si pište, co chcete za videa. Jako obvykle, když začla maturitní sezóna, tak je najednou napadá strašná spousta nematurních videí, který bych chtěl natočit. Teď jsem se díval, konečně jsem dokoukal H Bomber guyovo čtyřhodinové video o plagiátorství YouTubu a hodně mě to zaujalo a chtěl bych o tom pokecat. Možná s nikým. Asi zkusím, nevím, Rotu nebo Kožuchová, nebo Patrika Kořenáře, jestli by se mnou o tom nechtělo pokecat. Uvidíme. Každopádně, to je pro dneška asi všechno. Čau.