[0:04]12. leden 1782. Císař Josef II. vyhlašuje v celé Habsburské monarchii další z řady svých převratných reforem. Po zrušení nevolnictví a uzákonění náboženské tolerance z předešlého roku, je tentokrát na řadě další radikální krok, zrušení klášterů. Nejde o všechny kláštery v zemi, ale o ty, které jsou podle Josefa, takříkajíc, říši neužitečné. Neposkytují vzdělání, zdravotnické služby, nebo nevyvíjejí vědeckou činnost. Po mnoha stech letech existence, tak musí skončit skoro polovina klášterů, jejich mnichům je nabídnut odchod do zahraničí, přestup do jiných řádů, nebo doživotní penze vyplácená z fondu, do kterého se schraňuje majetek oněch zrušených klášterů. Tahle revoluce není bez odpovědi. Hned v březnu přijíždí z Vatikánu do Vídně papež Pius XI. a rozčíleně se ptá, jestli se Josef náhodou nezbláznil. Ale císař je neoblomný. Podle něj nastává doba rozumu, kde všechny kroky musíme vést k efektivní správě říše a ke zlepšení života poddaných. Téhle myšlence zasvětí celý svůj život a jak uvidíme, stejná idea ho přivede i do hrobu.
[1:24]Josef se narodil v roce 1741 jako čtvrté dítě Marie Terezie a jejího manžela Františka Lotrinského. Protože byl ale první syn, byl už od útlého dětství připravován na to, že jednoho dne převezme po matce právě on vládu nad Habsburskou monarchií a po otci pro změnu titul římského císaře. Výchova mladého Josefa se ale jaksi zvrtne. Otec, který byl mnohem méně úpjatý než Marie Terezie, ho seznámí s osvícenskou filozofií Rousseaua či Voltaira, podle níž po staletích náboženského tmářství musí nastat doba rozumu, vědy a svobodné vůle člověka. Josef jí úplně propadne a v podstatě od mládí je odhodlán zemi reformovat podle nových poznatků. Problém je v tom, že u kormidla je zatím jeho máma, konzervativní žena, stále přesvědčená, že její vláda pochází z milosti Boží.
[2:16]Matka má s Josefem jiné záměry. V rámci své vyhlášené sňatkové politiky ho v 19 letech ožení se stejně starou Isabelou Parmskou, princeznou s kořeny na španělském i francouzském dvoře. I když umíněnému Josefovi se nucený sňatek příčí, nakonec se do okouzlující Isabely zamiluje. Pár má jednu dceru, příznačně pojmenovanou Marie Terezie, ale manželství šťastné není. Isabela totiž začne mnohem větší náklonnost projevovat Josefově o rok mladší sestře Marii Kristýně, z čehož se podle všeho vyklube vášnivý lesbický vztah. Bezvýchodný milostný trojúhelník Isabelu uvrhne do těžkých depresí. Začne být apatická a stále častěji mluví o smrti. Na cestě je druhé dítě, těhotná Isabela však onemocní neštovicemi, podle některých se dokonce nechá nakazit záměrně a po předčasném porodu, při kterém druhá dcera zemře, se smrti dočká i ona. Zdrzený Josef během pár dní přijde o dítě i o manželku.
[3:17]Marie Terezie ale nelení a rozhodne, že následník trůnu se ihned musí oženit znovu, tentokrát s bavorskou princeznou Marií Josefou. 24letý Josef dá ostentativně najevo, že tohle manželství už bude bez něj. Ožení se sice, ale sňatek podle všeho nikdy nebude naplněn a když o dva roky později Marie umře, znovu na neštovice, Josef neprojeví žádnou lítost, dokonce ani nepřijde na pohřeb. Zato smrt své jediné dcery Marie Terezie, která v sedmi letech skoná na zápal plic, jím hluboce otřese. Odteď, kromě občasných výletů do vídeňských nevěstinců, úplně opustí jakýkoliv osobní život a na 100 % se bude věnovat svému hlavnímu životnímu úkolu. Reformě říše a života jejich obyvatel.
[4:05]Pod pseudonymem hrabě Falkenstein podniká cesty po Evropě, aby poznal různé způsoby vlády i životní podmínky poddaných. Zjišťuje, že Rakousko je ve všem skoro o půl století pozadu. Celkem nacestuje 50 000 km, což je plný rekord té doby. Jede do Paříže, kde své sestře Marii Antonii, provdané za budoucího francouzského krále Ludvíka XVI., pomáhá řešit problém s neplodností. Jede do Itálie, do Ruska, ale nejvíc ho ohromí situace v Prusku, které tamní vládce Fridrich II. Veliký organizuje podle osvícenských ideálů. Obdiv k Fridrichovi rozpálí doběla jeho matku. Prusko je totiž v té době úhlavním nepřítelem Rakouska.
[4:50]Když se v roce 1765 po smrti otce, Františka Lotrinského, Josef stává římským císařem a tedy jakýmsi spoluvládcem Marie Terezie, konečně chce začít jednat. Ale není to snadné. Marie Terezie osvícenské ideály odmítá, se synem se často hádá. Zlé jazykové tvrdí, že v jednom křídle Schönbrunnu Josef sepíše nějaké nařízení a ve druhém křídle ho jeho matka zase zruší. Královna je svolná jedině s praktickými změnami, které neohrožují dosavadní řád světa. Za její vlády se tak uvede do praxe pouze soubor opatření, dnes zvaný Tereziánské reformy. Od sjednoceného trestního práva, přes povinné číslování domů až po velkou školskou reformu s uzákoněnou povinnou školní docházkou. Ale nejzásadnější změny týkající se osobní svobody člověka, ty zarputile odmítá. Josefovi říká: Tohle si zaveď až po mé smrti, protože nechci zažít, co tím způsobíš.
[5:53]Marie Terezie umírá po 40 letech vlády v roce 1780. Josef, i když s ním měl stále rozepře, upřímně truchlí. Ale má konečně volné ruce a tak propadne pracovnímu šílenství. Úřaduje 12 až 18 hodin denně, za svou desetiletou vládu vydá přes 6 000 výnosů, v průměru to jsou dva denně.
[6:17]A začíná zhurta. V říjnu 1781 vydává takzvaný toleranční patent, kterým se po 150 letech ruší totální monopol katolické církve. Odteď budou povoleny i luteráni, kalvíni a pravoslavní a budou si moci stavět i vlastní modlitebny. I když zatím jen mimo hlavní cesty a bez věží a zvonů. Rozhodnutí, stejně jako všechny ostatní Josefovy reformy, má i ryze praktický důvod. Pro stát přeci není výhodné, aby protestanti, vesměs chytří a pracovití lidé, utíkali za hranice. Stejně tak povolí otěže Židům. Odteď se můžou věnovat většině běžných povolání, studovat na univerzitách, je zrušeno jejich potupné označování žlutým kolečkem a mohou být oslovováni pane místo Žide.
[7:06]Druhý výnos podepsaný o měsíc později v listopadu 1781 jde ještě dál. Zruší totiž nevolnictví, čímž od základu překope dosavadní společenský řád. Lidé už nebudou patřit vrchnosti jako balík slámy. Budou se moci odstěhovat, kam budou chtít, bez svolení svého panstva. Bez svolení budou moci uzavírat i sňatky, studovat nebo se učit řemeslu. Jen povinnost roboty zůstane zachována.
[7:36]Zrušení nevolnictví způsobí dalekosáhlou změnu říše. Venkované se budou ve velkém stěhovat do měst, tady budou pracovat v rodících se manufakturách a začne průmyslová revoluce. Česky mluvící venkov bude počešťovat povětšinou německy mluvící města a tak začne proces národního obrození. Nic už nebude stejné jako dřív.
[8:09]Ale tím Josef jenom začíná. V únoru 1782, jak už jsme říkali, ruší k papežově nepříčetnosti kláštery a vyhlašuje celkovou církevní reformu. Mimo jiné omezí počet náboženských svátků a procesí, kterých bylo v tu dobu skoro 150 ročně, aby se zvýšil počet pracovních dní a tedy příjem státní pokladny. V reformách pokračuje i dál. Nyní daňové zákony tak, že maximální daňová zátěž má být jen 30 %. Zřídí katastr půdy a domů, takzvaný Josefínský katastr. Nařídí povinné užívání stálého příjmení, protože dosud lidé buď žádné neměli, nebo ho za život několikrát změnili. Potvrzuje už dřívější rozhodnutí, že jediný úřední jazyk bude němčina a že vše se bude řídit z Vídně, protože takto bude nejefektivnější. Zřizuje síť nemocnic, porodnic, nalezinců či ústavu pro duševně choré. Celkově říká, že zdravý a spokojený poddaný je pro stát přínosnější než nemocný a nespokojený, nebo snad dokonce bouřící se. Ano, blaho státu je nejPřednější. Je to jakýsi pokus o vnucenou revoluci zhora. Později bude tento systém nazýván osvícenský absolutismus nebo přímo Jozefinismus.
[9:22]Jak se však lidově říká, každá změna je jenom k horšímu. V Habsburské monarchii těch změn během pár let proběhlo tolik a tak zásadních, že to nemůže zůstat bez reakce. Šlechta se bouří proti zrušení nevolnictví a daňovým změnám. Stále mocná církev proti rušení klášterů. Národnostním menšinám se nelíbí vnucování němčiny a vídeňský centralismus. Poddaní těžce nesou vyšší počet pracovních dní a ani nechápou, proč císař řeší takové detaily jako je zákaz pohřbívání v rakvích kvůli šetření dřeva. Náhradní pohřbívání v pytlích vyvolá tak velkou nevoli, že půjde o první změnu, kterou Josef II. za krátko sám odvolá. A nebude poslední. Na konci 80. let je monarchie na pokraji rozkladu, protože otevřené povstání proti reformám vypukne v rakouském Nizozemí a v Uhrách. Ve Vídni zase povstanou poddaní kvůli stoupajícím cenám potravin.
[10:19]Na začátku roku 1790 sedí Josef ve svém vídeňském paláci a mnohé ze svých reforem ruší, aby říši zachránil od totálního chaosu. V Uhrách třeba odvolá reformy skoro všechny, včetně těch z doby Marie Terezie. Je nemocný tuberkulózou, naprosto zlomený a osamělý. Jeho nejbližší spojenec a spolutvůrce reforem, hrabě Václav Antonín z Kounic, se ho už dva roky straní. A protože nemá žádné potomky, jeho nástupcem má být mladší bratr Leopold, kterého ale ze svých italských držav odmítá přijet podpořit. A tak si Josef pouze stěžuje svým komorníkům. Poddaní se cítí nešťastní pod vládou panovníka, který se celou dobu snažil o jejich štěstí.
[11:07]20. února 1790 ve svých 49 letech vydechne Josef II. naposledy. Pohřbít se nechá v měděné rakvi, která ostře kontrastuje s opulentním náhrobkem jeho rodičů. Prostou rakev zdobí pouze kříž a tento břitký nápis. Zde leží vládce, který navzdory nejlepším úmyslům nemohl naplnit žádné své plány.
