[0:00]Ďakujeme vám, že podporujete evanjelizačný projekt Misie filmom, ktorý vyrobil aj toto hodnotné, katolícke a hlavne voľne šíriteľné video.
[0:11]Otče drahý, chválim a velebím ťa za dar tvojho syna, ktorého si nám dal.
[0:22]Za dar tvojí a jeho lásky, za dar Ducha Svätého, za vašu obeť pre nás. Za tú túhuse, ktorou si, otče, chcel s nami spojiť svoj život a pripodobniť nás svojmu synu. Prosím ťa v mene Ježiša Krista, Otče drahý, veď nás svojím duchom, aby hlbšie pochopíme celú tú šírku i dĺžku a výšku a hĺbku, ten nekonečnej lásky, s ktorou vylievaš sám seba znovu a znovu na tento svet. Prosím ťa, Duchu Svätý, veď nás. Amen. Amen. Nazval som túto obnovu ako celkovým názvem Zakotvení v Kristu. Mám vždycky ve zvyku se modlit k Pánu, aby mi ukázal na jaké téma mám mluvit. Tak mi to ukázal. Jednou jsem takhle byl, dával duchovní obnovu v jedné farnosti a tam měli zakotvení v naději. Ten říkal, to je hezký. A přitom jsem si vzpomněl, že v Novém Zákoně je těch zakotvení mnohem víc. Na několika místech je o tom, že máme být zakotveni v naději a dokonce, že ta naděje je jako kotva už v nebi a my se té naděje držíme a spějeme do plnosti v nebeském království. Ale v listech apoštola Pavla a na jednom místě apoštola Petra čteme o tom, že máme být také zakotvení ve víře. A že máme být zakotveni v lásce. A že máme být zakotvení v jednom duchu. A tak jsem si říkal, to by stálo za to se nad tím zamyslet. Co to vlastně pro nás znamená? Víte, zakotvení není hned.
[2:33]Tak člověk musí hledat, co ještě uplout, než doplave do přístavu, kde zakotví. A já jsem to dnešní zamyšlení nazval zakotvení v lásce. A v té lásce to je stejně tak. Nejprve je třeba vůbec do té, do toho přitažlivého orbitu té lásky Boží vstoupit, lépe řečeno, nechat se vtáhnout. Protože on nás po lásky milování táhne neustále. Ale člověku to někdy trvá, než pochopí. Takový lidový příklad je, když nějaké děvče myslí na toho svýho, modlí se za něj, tak nenápadně se účastní bohoslužeb, kde on asistuje u oltáře, se dá si tak, aby on jí viděl. A modlí se. A pak jednoho dne on jí uvidí, zamiluje se a říká: Já jsem si tě zamiloval.
[3:38]On chudák neví, že ona ho má zamilovanýho už tři roky. A s tím Pánem Bohem je to tak, že on si nás zamiloval od věčnosti. Od věčnosti. Ještě jsme nebyli na světě, ještě jsme nic nevykonali, nic jsme si nemohli zasloužit. A už tehdy z láskou na nás myslel, povolával nás k životu. A určil nás, abychom před jeho tváří byli svatí a neposkvrnění. A my se učíme postupně v té lásce žít, vztahovat jí na sebe. A někdy upadáme takovým pokušením pořád, jakoby si tu lásku zasluhovat. Dívat se na sebe, jako jestli jsme té lásky hodni nebo ne. A to je už důsledek hříchu. Protože Boží láska se nedá zasloužit. Bůh nás nemiluje víc ani míň, když jsme svatí nebo hříšní. On nás vždycky bude milovat svou nekonečnou láskou a ta láska má konkrétní parametry. Je to láska, která nás vždycky přijímá, která nám vždycky odpouští, která nám dává život, která stojí při nás, podpírá nás a chce s námi spojit svůj život. O Velikonocích jsme rozjímali to, že nikdo nemá větší lásku, než ten, kdo položí svůj život za své přátele. A vy víte, že Ježíš řekl těm učedníkům: Vy jste moji přátelé. Myslím si, že nemohl v těch chvílích těm 12 mužům dojít, o co vlastně jde. Protože on jim nabídl přátelství se sebou jako se spasitelem a Božím synem. My známe přátelství v lidské rovině. Když je vydařené přátelství, je to velice vzácný dar, protože přátelé si nikdy nekonkurují, nikdy si nezávidí, vždycky při sobě stojí, jeden druhému fandí, žehná, těší se z úspěchu toho přítele, jako kdyby to byl jeho vlastní úspěch a ještě víc. Ale když nabízí přátelství sám Boží syn, tak on je pozvedá na svoji úroveň vztahu, protože v přátelství není jeden víc a jeden míň. Tam jsme za jedno. A to je něco, co v té chvíli jistě nemohli vnitřně pochopit. Do jaké intenzity vztahu ten Ježíš je volá, do jaké důvěrnosti. A když říkal: Ten služebník, ten neví, co dělá jeho pán. Že jo, ten si hledí toho, aby vykonalo, co vykonat má. A mnozí to svoje křesťanství žijí jako služebníci. Je to určitá etapa na cestě, ale máme jít dál. Bůh nepotřebuje, abychom vykonávali jeho příkazy. On nám chce být blízko a to je úplně něco jiného. A z té blízkosti, abychom poznávali, co jemu se líbí a pak to vykonávali. To je úplně jiný rozměr vztahu. To je jako, kdyby v manželství se manžel ráno zeptal: Miláčku, co chceš, abych dnes pro tebe udělal? Ona by řekla přimontovat poličku, kterou už slibuješ měsíc, kdybys došel nakoupit, můžeš jí uvařit. A kdybys měl dost času, tak ještě vyprat a vyžehlit. A on by tím dával najevo svoji lásku. Ale je to úplně jinak, když se nemusí ptát. Když je tak blízko své milované, že ví po čem touží a dělá to ne proto, že musí, ale, že chce.
[7:58]Pán Ježíš řekl svým učedníkům: Kdo mě miluje, bude zachovávat má přikázání. A my tomu většinou rozumíme tak, že tím, že zachováváme přikázání, máme dokazovat Pánu Ježíši, že ho milujeme. Ale takový Bůh není. My, když si ho zamilujeme, tak budeme toužit plnit jeho přikázání, jeho přání, která má, právě proto, že ho milujeme.
[8:37]Také jsme rozjímali o tom, že ten Ježíš skutečně tu lásku projevil až do krajnosti. A nikdy nedomyslíme, co všechno vlastně pro nás vykonala, kolik ho to stálo. Znovu a znovu rozjímáme o Ježíšově utrpení, o jeho vydanosti, oddanosti otci. O tom žít až úplně na hranu lidských, boholidských možností.
[9:08]Abychom poznali lásku, jakou má Bůh k nám a uvěřili jsme v ní. A cílem této lásky je, abychom v ní našli identitu, svoji identitu synů Božích. A abychom se naučili milovat jako on, pozvání, které nás přesahuje. Ale Bůh, ten nemá s námi malé plány. Protože nás přijal za své děti. A chce, abychom byli jako on.
[9:44]My jsme stvořeni pro vztah lásky s Bohem. I když to mnozí třeba i většinu života nevěděli. Ale ve chvíli, kdy jim to dojde a kdy jim to Bůh dá poznat, změní se jim svět. Protože najednou všechno má smysl, všechno. A apoštol Pavel v druhém listě do Korinta v páté kapitole napíše: Kristova láska nás má ve své moci. Tam je takové zvláštní slovo, které vyjadřuje vlastně, že nás poutá, že nás zachycuje. Nás, kteří jsme pochopili, že jeden zemřel za všechny a že tedy všichni zemřeli. A za všechny zemřel proto, aby ti, kteří jsou naživu, nežili už sami sobě, ale tomu, kdo za ně zemřel i vstal. Člověku právě dojde skrze to poznání té Ježíšovy lásky, že nemám žít pro sebe. Obrovský vítězství. Ona je to ještě dlouhá cesta k tomu, než se to naučím. A samozřejmě tím zřeknutím se sebe začínáme každý den pro něj. Abychom žili pro toho, který si nás zamiloval a žili s ním. A to je to postupné žití v té lásce s ním, v té milovanosti, ze které on nás si zamiloval. A Bůh chce, abychom s ním vstupovali do důvěrného vztahu každý den znovu. K tomu nás stále zve, protože jen tak budeme šťastní. A on od nás to vyžaduje každodenní rozhodnutí uvěřit té lásce, že v ní je vlastně všechno. A že když se nechám milovat, že se nemusím ani bát, ani starat, protože on převezme všechno za mě. A my víme, že nás miluje jako nikdo, protože za nás položil život. My víme, že nás vykoupil, že vzal na sebe naše hříchy a už teď nám žádný hřích nepřičítá. To píše apoštol Pavel úplně jasně, protože v Kristu nás otec smířil se sebou. A jedná s námi, jako bychom nikdy nehřešili. My samozřejmě víme, že hřešíme. Ale je důležité, když zhřešíme, abychom věděli, že máme u Otce přímluvce, Ježíše Krista, spravedlivého, abychom si ten hřích neschovali ani vteřinu. Protože všechny naše hříchy přibil na dřevo kříže a ve vteřině, když mu ten hřích vydám a nevím, jak to máte vy, ale já někdy vím, že hřeším, ještě jsem hřích nedokonala, zvlášť když jsou to hříchy slova. Začnu větu a vím, že je zlé. A stydím se jako malej kluk po tolika letech života s Bohem. Vyslovím slova, která bych nikdy třeba o druhém neměl říct, jenom proto, že jsem dnes ráno nenačerpal dost lásky, kterou bych mohl dávat druhým. A nejen, že nám nepřičítá hřích, ale dal nám nový život, dal nám svého Ducha. Stali jsme se v něm novým stvořením, jsme děti Otce a dědicové, patří nám všechno. S oblibou říkám, když jsme vydali svůj život Kristu a stali jsme se syny Božími, my nejsme žádní chudáci. My jsme synové království a tím králem je Bůh sám, Pán nebe i země. Co bysme ještě chtěli? Nic jiného už nám dát nemůže, když nám dal sebe. A apoštol Pavel píše, když nám dal svého syna, jak by nám s tím nedal všechno ostatní. Jenom, že my se musíme naučit žít z toho obdarování jeho lásky. Naučit se koupat v té lásce. Jenomže my jsme postižení tím, že jsme prožili v životě situace, kde jsme lásku čekali, láska nebyla. A když jsme zakusili zranění a když se nás někdo nedotýkal dobře. A když o nás někdo hezky nemluvil. A když jsme si museli jeho lásku zasluhovat. A když jsme museli vykazovat nějaké hodnoty, abychom byli vzati na milost. A ztráceli jsme z očí toho, který jediný nás skutečně miluje čistou láskou. A kdykoliv ztratíme z očí, jak nás Bůh miluje, tak vždycky to skončí tak, že začneme brát svůj život do svých rukou, stejně jako udělali Adam s Evou. My se učíme žít v té listotě lásky, toho pohledu. Když čteme evangelia, vidíte, jak Ježíš tím pohledem už ty lidi pozvedal, jak je tím pohledem hladil, jak jim vracel důstojnost, protože v tom pohledu byla síla jeho lásky. V jednom případě to dokonce máme napsaný a to je v Markově evangeliu, kde Marek píše v 10. kapitole o tom setkání s tím bohatým mladencem. A říká tam, že Ježíš na něj z láskou pohleděl. A ten člověk ten pohled nesnesl, sklopil hlavu a odešel. A důvod? Protože mu Ježíš řekl, co mu brání v životě v lásce. Že moc lpí na majetku.
[15:48]A on se přestal dívat do těch očí a za tím svým majetkem si odešel domů. Někteří exegeté se domnívají, že právě proto, že nám to zaznamenal jenom evangelista Marek, že možná to byl on, kdo se do těch očí díval.
[16:10]Protože ono není možné, když se setkáte s pohledem Božím, abyste na to někdy zapomněli. A my se učíme žít pod tím jeho pohledem v jistotě té jeho lásky.
[16:28]A jeho láska k nám, ta není ovlivnitelná naším jednáním. To jsou naše staré mechanizmy, že Bohu podsouváme něco, že se na nás zlobí, že nám něco vyčítá. Eh, že prostě nám odnímá lásku, abychom se polepšili. Kdysi jsem slyšel takový názor, že právě odnětí lásky je v té výchově velmi důležité, že ty děti si uvědomí, o co by mohli přijít. Tohlecto opravdu Bůh nedělá. Bůh neumí přestat milovat.
[17:07]Miluje nás nejvíc, jak je ve své nekonečné lásce schopen. A kdo zakusí tuto lásku, tak touží na ní odpovědět, protože to je nejhlubší touha našeho života, být milován a milovat. Jenomže my, když tu lásku neznáme, tak to nejde. A Jan píše: Ale láska není z nás. Láska je v tom, že Bůh si nás zamiloval a my jsme poznali jeho lásku. A na ní jsme odpověděli.
[17:44]Ale každý den se rozhodujeme pro tu jeho lásku. Ale možná je lépe říct ještě pro jeho osobu. Protože my jsme ve své zabořenosti do člověčiny a do hmoty schopni od Boha přijímat cokoliv. A jeho si držet na distanc. A to je samozřejmě to, co asi Boha nejvíc bolí. A spousty darů nám nemůže dát, protože nejsme schopni s nimi zacházet v té jeho lásce a svobodě, se kterou nám je dává.
[18:37]Bůh nás zrodil pro vztah.
[18:44]Ne pro nějaký náboženský život. Ani proto, abychom se sami na tomto světě pachtili a dokazovali, že něco dokážeme sobě, druhým a třeba i Pánu Bohu. Vždyť existují takové dva základní způsoby, jak k sobě nepustit lásku Boží. Řekli byste si to není možný, když prostě někdo se s tou láskou setká, proč by jí k sobě nepustil. Ježíš o těch dvou způsobech mluví v tom asi nejznámějším podobenství o dvou synech. Tím prvním, jak se člověk uzavřel lásce Boží, je spousta, spousta a útěk ze vztahu.
[19:37]Víte, žít vztahy je naše poslání.
[19:43]Ale protože jsme také nějakým způsobem pošramoceni ve vztazích, tak to pro nás někdy taky není jednoduché.
[19:56]Ale my musíme vědět, že je toto nejdůležitější a že právě do vztahu musíme investovat. A že když něco ve vztahu nejde, že musím se vystavit tomu, který je vztah sám a to je Bůh, který nás učí vztahu k druhým lidem, k partnerům, k dětem, k stárnoucím rodičům, k chudým i k bohatým, k politikům i církevním představením, k bezdomovcům. Jediný Bůh nás učí vztahům, ale když z nich budeme utíkat, tak utečeme i vztahu s Bohem. Protože Bůh má kolem sebe ty, kteří se mu otevřou a víte, že častokrát to v tom evangeliu byli lidé, kterým ti nejzbožnější a nejchytřejší pohrdali, proto jim Ježíš vykládal to podobenství o těch dvou synech. Protože mu měli zazlít, že stoul je s hříšníky, jí s nimi, chodí do jejich domů, věnuje se jim, on je snad má rád. A Ježíš k tomu mluví o tom mladším synu, kde vykresluje to, když člověk z té náruče Boží uteče. Je to takový pubertální projev, většinou to znáte ze života svých dospívajících dětí, vzdor. I když někteří to dokážou už v raném dětství. Na co ten Ježíš naráží? Že člověk nedocení tu lásku, kterou v Otcovi do mně má.
[21:38]Jenom proto, že chce jednat podle svýho. Vzít věci do svých rukou. A tak nakonec si vezme i ten Otcův majetek a snažíme, snaží se lidskými touhami uspokojit svoji touhu po lásce. To samozřejmě nemůže dopadnout jinak, napadnout jinak, než katastrofou. Na štěstí, na štěstí si ten člověk vzpomene na to, co zažil doma. Víte, jak je důležité, abychom měli aspoň seben menší zkušenost s čistou láskou. To je jedno, jestli to byla babička, dědeček, jestli to byl pan katecheta, jestli to byli rodiče, jestli to byl kdokoliv. Abychom měli aspoň jednu zkušenost, protože tím do nás vstoupí ta touha, abychom tuto lásku zakoušeli, kterou nám ve důsledku může dát samozřejmě jenom Bůh. A ten synek si vzpomněl a tak utíkal zpátky. Paradoxně z žádného zbožného důvodu, měl hlad. V domě mého Otce, každý nádeník má dost všeho. A ten otec se k němu chová tak, jako neprofesionálně. Já si myslím, že by propadl prostě z katechetiky a pedagogiky a že by ho nepustili prostě do výchovných procesů, protože on mu vůbec nic nevyčítá, on mu nedává žádný mantinely. On prostě jako jedná naprosto nerozumně. Objímá ho, líbá ho. V tom řeckém textu je, že mu vlastně pověsil se mu kolem krku a zlíbal ho. Prostě, jakoby tím Ježíš naznačoval tu vášnivou lásku Boha pokaždé. Protože Bůh chce každého z nás takhle objímat a zahrnovat láskou. Každému chce vrátit důstojnost, děti Boží, svobodu, evangelia. A paradoxní je, že ten člověk je v náručí toho otce a pořád řeší sebe. Otče, zhřešil jsem proti nebi a proti tobě, už nejsem hoden nazývat se tvým synem. Myslíte, že ten Otce na to čekal? On byl tak šťastný, že se mu vrátil. Jak to říkal tomu staršímu? Byl mrtev a žije. On se vrátil, celou dobu na něj čekal a nechá vytrysknout tu radost z toho jeho návratu. A ten otec v té chvíli ani neřeší to, že ten synek myslí na sebe, prostě už ho drží v náručí. Jak dlouho musí Pán Bůh držet každého z nás, aby nám došlo, že máme věnovat pozornost jeho touhám a ne našim? Kolik nám nám dal zakusit svoji blízkost a pořád jsme řešili sebe? Protože v lásce se učíme žít. A pak je tam ten starší syn, který je symbolem náboženského jednání. Kteří se snaží získat lásku Otce tím, že koná to, co konat má a je na to náležitě pyšnej. A Ježíš tímhletou postavou vlastně upozorňuje na jednání těch farizeů a zákonníků, kteří si chtěli tu pozornost a blízkost Boží zajistit zachováváním zákonů, uchováváním tradic. A mnozí v křesťanství to mají v sobě, že prostě budu dělat, co chce Bůh, abych se dostal do nebe. A s tou blízkostí, s tím Bohem, to nebudu přehánět. Co kdyby po mě chtěl ještě něco?
[25:50]A tak se mnozí okrádají o blízkost Boha a o ten obrovský dopad jeho lásky na náš život. Jenom tím, že se uzavřou do svého náboženského světa. A víte, podle čeho se to pozná, že nás život s Bohem unavuje. Unavuje modlitba, unavuje chození do kostela, měl bych si přečíst evangelium, pan farář říkal aspoň v sobotu večer. Taky bych měl jít ke zpovědi. Víš, Mařenko, už jsem nebyl dva měsíce, tři měsíce jsem nebyl, Františku. Tak běž, pan farář zpovídá. Jé, to se mi nechce. To nás usvědčuje, protože když žijeme ve vztahu lásky, tak toužíme s Bohem být a samozřejmě i naslouchat jeho slovu v důvěrném vztahu, rozhovoru, v modlitbě, která není odříkáváním, ale nasloucháním a sdílením, která je přebýváním srdce k srdci. Tak jako toužíme být milovanou osobou. Když se nedíváme na hodinky a nepočítáme, jak dlouho už jsme to jemu věnovali a co všechno jsme odříkali. A toužíme samozřejmě se s ním setkat i v tom tajemství eucharistie, kdy se nám dává za pokrm, v tom nejdůvěrnějším společenství s ním, které nás proměňuje v něj. A když jsme neseni tou láskou, tak je to pro nás touha, radost. To, co ovlivňuje pak všechno ostatní v našem životě. Každé náboženství nám nabízí iluzi zaslouženého přijetí a je velmi lacinou náhražkou života v Bohu. Bůh nás touží vtáhnout do vztahu, který změní náš život. A změna může jedině ze vztahu pramenit. My se nezměníme tím, že se budeme zapírat, postit, pravidelně v ně zavedeme řád. Samozřejmě, abyste neříkali, kodež byl proti jakýmukoliv řádu, takže maminko, vstávám zítra v 11.
