[0:00]Tak, já vás všechny zdravím z jednoho krásnýho Moravskýho jezera a seš sešly jsme se tady parta kamarádů, členů týmu Fox. Asi nemusím všechny dlouho představovat. Jirka Pacovský, Péťa Kuchař, Zdeněk Vašek, Zdeněk Smetana. Sešli jsme se tady na rybách na začátku listopadu a já jsem si říkal, že to je perfektní příležitost, jak trošku zavzpomínat na starý časy. Jak zavzpomínat na kaprařský začátky a jak Jirka správně říkal, většina těch videí bejvá hlavně o mně a dneska bych rád dal prostor taky klukům, aby něco řekli. Takže, můžeme začít. Jak vzpomínáte, kluci, na vaše kaprařský začátky? Tak nejstarší zač. Jo jsem pokroknej starší. Letos v září jsem oslavil sedmdesátku a velkou kaprařinu dělám už od bolševika. Přivedli mě k tomu kamarádi, který jezdili do západního Německa a byli schopný z Norimberka od pana Brunera přivízt věci, který on vozil od angličanů. To byly moje první začátky a seznámení se s anglickou kaprařinou a pak už šel vývoj. Jirk, tak. Já jsem mlaďák proti tady kolegovi. Opět let, jenom 65. A moje začátky jsou s érou Rozkoše, když jsem se oženil, bydlím kousek od Rozkoše. V 83. roce, předtím jsem byl rybář taková všehochuť. 83. už jsem se snažil chytat hlavně ty kapry, co tam byli. Éra boiliesu pro mě začala v 88. roce ještě za bolševika, když navštívili Rozkoš dva belgický rybáři. Ty nám dali první recepty, ukázali nám, co a jak. No a pak, když Rozkoš upadala, začínala Pálava, tak jsme začínali s kolegama na sedmice, to se ještě šestka nenapouštěla. Po napouštění šestky, tak na šestku a pak na Pálavku pětku. To je tak asi zhruba začátek kaprařiny. Dávám slovo Péťovi. Eh, tak můj začátek kaprařiny spadá do roku 94, kdy jsem vlastně se dostal do Třešťovy, jako jako zubní lékař. Tak první kontakt byly pacienti, kteří mi začali vysvětlovat lov na boilies. Z nich se potom stali mí kamarádi. Takže to byly první takový začátky 94, 95, vlastně u Šorf, kde jsem se, kde jsem se potkal s panem Ašpicou. který mě nějakej ten měsíc nebo nějakej ten půl rok formoval a potom došlo k náhodnému setkání s Milanem Zelenkou a Jardou Vítkem vlastně na Pětce pod Pavlov a od té doby už to, už to víceméně všichni znají. Takže. předávám. No a moje začátky jsou, jelikož jsem nejmladší generace tady, takže mě vlastně k rybařině děda. Jako malýho kluka v šesti, v sedmi letech mě poprvý vzal k vodě. Dřív se chytávalo na břidli, na husí brk, chytal se na těsto, na kolínka, na to byly to všechno a pak vlastně postupem času v 90., 2000 jsem začal eh, jakoby se věnovat kaprařině. A a to vlastně už je vlastně do tý doby drží, no, ale začátky byly jako každej kluk ze vesnice chodil s dědou na na arický nádrž, kde byly karasy, kde byly plotice.
[3:51]A tím se vlastně všechno začínalo jakoby, takže já jsem jakoby v kaprařině začal věnovat před 2000. tisíciletí. A první informace, co jsem měl, tak byly z časopisů v mý době, když jsem začal, tak ještě internet moc nebyl. Takže se htalalo všechno z časopisů, co byly a postupem času se člověk dostal až sem, dá se říct, že jo. Až do věku, kdy už člověk chytá a krásně se mu vzpomíná ty začátky úplně, že jo, když to člověk, že to bylo to bylo před 20 lety, tak a teď už je ta technika, ty způsoby a všechno to je úplně jinde.
[5:32]Co se týče té selekce, tak ta přišla na tom zlomu těch 80. nebo 90. let, s tím boiliesem.
[6:31]Protože, třeba když dám příklad zpátky, tak ti Belgičani házeli proti nám, my jsme měli surfový pruty už tenkrát za Gumuče a házeli jsme daleko dál, než oni. Jo, mysleli jsme si, že jsme páni Rozkoše, ale ti Belgičani prostě dva na nějakých 70 metrech přikrmili těma kuličkama, tenkrát pro nás byl to červený. No dali nám teda ukrutně na zadek a ukázali nám, že ta cesta k selekci je úplně někde jinde. My jsme tahali kapry od nějakých 40 nahoru, ale oni díky těm tomu boiliesu, který pro nás byl v tom 88. novinkou, tak měli ty kapry daleko větší. Měli třeba od 60 centimetrů nahoru, jo, a měli jich neuvěřitelně i víc, než my.
[7:21]A ta selekce, pro mě ta selekce tý velký ryby je pořád ještě neznámá věc, jo. Protože, ať člověk chce, nebo nechce, ať tam dá velkou kuličku, malou kuličku, někdy chytí člověk malýho kapra, někdy chytí velkýho kapra na malou kuličku, jo. Co se týče selekce ingrediencema, jako někdo se snaží tam nasypat pepř, něco pálivýho, nějaký speciální koření. Každej má nějakej svůj jakoby trik, ale nic v tý selekci není tak úspěšný, jako třeba tady, jak chytá Radek. Tak opravdu tam dávat veliký koule, spíše takový spíš malý pomeranč nebo mandarinky. Tam ta selekce je taková jistá, protože ten ta velikost tý kapří tlamy už není taková, aby brala tu droboť, ale není napsaný naopak, že ta malá kulička nechytí větší rybu. Ale kromě teda Balatonu. Na Balatonu by tohle nefungovalo. Ta velká koule. Ta velká koule jako, zaková, tam můžeš chytat, tam se chytí dvacet, třicítky, dokonce triangle s třicítek, že dáš tři koule do trojúhelníku a stejně vyndáš rybu sedm, osm kilo. Tam je ta, to zarybnění Balatonu je tak velký a těch ryb je tolik a ta potravní konkurence, že tohle si myslím zrovna bude fungovat všude možně, ale na Balatonu zase ani moc. Ale to je vidět například ty u toho, když se snažíme selektovat a dáváte tam velký koule a podobně. A pak vytáhneš cejna, že jo. Ten cejn do toho stejně dloube. Ten cejn to stejně odrbává a ve finále se o ten háček píchne. Můžeš tam dát třicítku a vytáhneš cejna. Takže není to všelék. Na druhou stranu samozřejmě ideální způsob selektování je vody, kde jsou velký ryby. Tam je pokud možno není tolik malý ryby, a nebo ryby nechtěný, jako jsou cejni a plotice, a nebo třeba jeseteři, který já osobně moc teda nemusím. Že prostě selekce probíhá na mnoha úrovních, záleží, jak se to, A tak každej, jak to pojme, že jo. Já mám radost z každýho kapra, jo, přestože chytíš kilovej je hezky rozle, má zvláštní šupiny, udělá mi radost, než běžnej šupináč řadovej, který má třeba 15 kilo, jo, to je. Pravda, že třeba na Balatonu, když jedeš pro osmýho takovýho kapra za noc na 400 metrů, ta radost není tak intenzivní, jako. Těch 400 metrů, to je opravdu. Ale to je přístup každýho jednotlivce tady, to, tý rybařiny, že jo. Ale ještě na tohle bych navázal, že ono člověk si musí vážit ty ryby podle toho, jak je to složitý a na jaký vodě chytám. Když budu chytat na prestižní vodě, kde je nejmenší ryba 20, tak prostě nemůžu, nemůžu si myslet, že, že to tak je. Ale když budu na revíru, kde je jedna 15 kilovka, tak ta 15 kilovka je tam ta nejlepší a největší zázrak, kterej je, jo. Takže takhle to člověk si musí učit tím způsobem posuzovat, no. No a jak to vlastně vnímáš Péťo ty, když se to týče tý selekce ryb, protože ty máš jako tady všichni spoustu kaprů přes 30 kilo nachytáno, velkejch ryb. Pro tebe je důležitější ta selekce třeba, co se týče velikosti návnady, struktury, nebo. Hele, já já a někdy se mi kluci smějou, protože já fakt jsem takovej tester, já furt něco zkouším. Radek má vybraný jeden nebo dva druhy koulí a ty chytá prostě celej rok a já mám 20 druhů kuliček a jednu na jaře beru jinou, jedu v létě beru jinou, jedu na podzim beru jinou, jedu takhle hodně na podzim beru jinou. Jedu na revír, kde vím, že jsou mazaný ryby, tak si beru úplně jiný kuličky, než prostě vím tam, kde to žere na plný pecky. To je jedna věc. Druhá věc je, já fakt hodně věřím na to, že to nejzákladnější je to místo. Ale teď jsem na místě, kde je fotbalový hřiště, kde je přede mnou prostě spadne to do pěti metrů a vyleze to na druhý straně. Ze břehu pěti metrů a tím to končí. Tady furt hledám a furt nemůžu nic najít. Takže pro mě hledání tý selekce je spíš přemejšlení, jak, co by ta ryba a to se mi třeba líbilo na klukovi, který mi tady třeba v tuhle chvíli chybí, jo, Jardovi Vítkovi. Já, když jsem se potkal s Jardou Vítkem na Pálavě, tak prostě my jsme měli nějakou zkušenost, nějaký svý stereotypy a mě Jarda překvapoval, on seděl u tý vody a čuměl na ní. Já říkám, hele Jardo, co vymejšlíš? Já furt hledám, kde ta ryba bude. Na Pálavě, kde si se podíval vlevo 5 kilometrů, vpravo 5 kilometrů a on přemejšlel, na který místě ta ryba bude a proč, jo. My tady máme záběry, nebo vzadu jsou záběry, tady je nemám a já přemejšlím, proč. Takže prostě, že to je hodně o pozorování tý vody, že jo, a vyhrát si s tím položením montáže.
[12:30]To tak je. No a jak je to u vás, kluci, s nějakýma prvníma velkýma rybama? Je to 20 plus, 30 plus, nebo nějaká pro vás ryba třeba, na kterou dodneška vzpomínáte? Máte nějaký takový.
[14:31]Tak já vzpomínám na první na prvního kapra v 83. roce, který měl 70 plus. Jo, vzpomínám na to šťastně. Pro mě to byla paní manželská hranice v tý době, no a pak už časem pak dneska 70 plus, to je nic. Ty ryby dorostly díky tomu, že se pouští, díky Ká Sačce. No a prostě dlouho mě trvalo, než jsem se dostal na svazový 20 plus.
[43:08]Tak, tak já taky děkuju. Já jsem rád, že jsem potkal potkal Jirku, potkali jsme se zase 25 let neviděli a letos jsme se potkali podruhý. Jak to letí, no. Přes Vánoce, přes Silvestra. Jo, jo, jo, tam jsou ty přírodní jezera, že jo, v těch horách, no. Tam je jedno, no. V horách akorát mě teda překvapila ta zima, no.
[46:39]Člověk si musel letět na Kanáry, 25 bude. Tam byly přímo hezky v noci, že jo. To bylo. Chytal jsem si tam toho vytouženýho, s těma rozdrhanýma šupinama, toho lisce, udělal mi nesmírnou radost, i když mi, neměl ani 15 kilo, jo. Já jsem tam měl daleko větší šupináče, ale klasický, jako rád bych se tam ještě podíval, je to tam hezký, no. Já nevím, já jsem zrovna na ty Kanáry měl tehdy letět točit reklamní video, ale, ale mělo to bejt 14 dní. Jarda, to domlouval, jo, Milan, Zelka to domlouval.
[50:00]Přes Vánoce i přes Silvestra. No, jo, jo, tam jsou ty přírodní jezera v těch horách, no. Tam je jedno, no. V horách akorát mě teda překvapila ta zima, no. Člověk si musel letět na Kanáry, 25 bude. Ale ne, to tam byly přímo hezky v noci, že jo. Já jsem si tam toho vytouženýho s těma rozdrbanýma šupinama, toho lisce, udělal mi nesmírnou radost, i když mi, neměl ani 15 kilo, jo, pak jsem tam měl daleko větší šupináče, ale klasický. Já se myslím, že tady Jirka už teď mi říká, eh, jak jsem tady já byl to tak 7 let, a byl jsem tam přes Silvestra.
