[0:16]Divadlo pohádek uvádí pohádky do ouška. Karel Jaromír Erben, Dlouhý, Široký a Bystrozraký. Čte Rostislav Trtík. Byl jeden král a byl už starý a neměl než jednoho syna. Jednou toho syna k sobě povolal a řekl mu: „Můj milý synu, víš dobře, že zralé ovoce opadává, aby udělalo místo jinému. Má hlava už taky dozrává a snad už brzy na ní slunce svítit nebude. Ale prvé než mne pochováš, přece bych ještě rád viděl svou budoucí dceru, tvou manželku. Ožeň se, synu můj.“ A královic řekl: „Rád bych otče po vůli ti byl, ale nemám nevěsty. Neznám žádné. I sáhl starý král do kapsy, vytáhl zlatý klíč a podal ho synovi. Jdi nahoru na věž, na nejvyšší patro. Podívej se tam kolem a pak mi pověz, kterou bys rád.“ Královic nemeškal a šel. Jakže v tom nahoře ještě nebyl, a také nikdy neslyšel, co by tam bylo. Když přišel nahoru k poslednímu patru, viděl ve stropě malé železné dveře jako poklop a byly zamčeny. Ty otevřel tím zlatým klíčem, zvedl je a vstoupil nad ně nahoru. Tu byla veliká okrouhlá síň, strop modrý jako nebe v jasné noci, stříbrné hvězdy třpytily se na něm. Podlaha zelený hedvábný koberec a kolem ve zdi 12 vysokých oken ve zlatých chrámcích a v každém okně na skle křišťálovém byla panna duhovými barvami vyobrazena. S královskou korunou na hlavě. V každém okně jiná a v jiném obleku, ale jedna krásnější než druhá. Div, že královic na nich očí nenechal. A když tak na ně s podivením hleděl, nevěda, kterou si vyvolit, počaly se ty panny pohybovat jako živé. Ohližely se po něm, usmívaly se a jen promluvit. Tu zpozoroval královic, že jedno z těch 12 oken bylo zastřeno bílou oponou. I odhrnul tu oponu, aby viděl, co pod ní. A tu byla panna v bílém oděvu, stříbrným pasem opásaná, s perlovou korunou na hlavě. Byla ze všech nejkrásnější, ale smutná a bledá, jakoby vstala z hrobu. Královic dlouho před tím obrazem stál jako u vyjevení a co tak na něj s podivením hleděl, nevěda kterou si vyvolit, počaly se ty panny pohybovat jako živé. Srdce ho rozbolelo i řekl: „Tuto chci mít a žádnou jinou.“ A jak to slovo pověděl, sklopila ta panna hlavu, začervenala se jako růže a v tom okamžení všecky ty obrazy zmizely. Když potom zase dolů přišel a pověděl otci, co viděl a kterou pannu si vyvolil, zasmušil se starý král, zamyslel se a řekl: „Zlé učinil, synu můj, žes odkryl, co bylo zastřeno a v nebezpečenství veliké proto slovo jsi se vydal. Tato panna je v moci zlého černokněžníka v železném zámku zajatá. Kdokoli se pokusil, aby ji odtud vysvobodil, nikdo se ještě nevrátil. Ale co se stalo, odestati se nemůže. Dané slovo je zákon. Jdi, pokus se o štěstí své a zdrav se mi domů zase vrať. Královic rozloučil se s otcem, sedl na koně a jel si pro tu nevěstu. I přišlo mu jet velikým lesem a tím lesem jel pořád, až se mu pak už cesta ztratila. A když tak v houští a mezi skalím a bažinami s koněm bloudil, nevěda kudy kam, slyšel za sebou někoho volat. „Hej, počkejte!“ Královic ohlédl se a viděl vysokého člověka a on za ním pospíchá. „Počkejte! A vemte mě s sebou, a vezmete-li mne do služby, nebudete toho litovat!“ „Kdo pak jsi?“ řekl královic. „A co umíš dělat?“ „Jmenuji se Dlouhý a umím se natahovat. Vidíte-li támhle na té vysoké jedli ptačí hnízdo? Já vám to hnízdo sundám a netřeba mi ani nahoru vylézt.“ I začal se Dlouhý natahovat. Tělo jeho kvapem rostlo, až byl tak vysoký jako ta jedle. Pak sáhl pro to hnízdo a v okamžení smrštil se zas a královic i ho podává. „Dobře svůj kousek umíš, ale co mi jsou ptačí hnízda platná, jestliže mne z toho lesa nemůžeš vyvézt?“ „Hm, to je lehká věc,“ řekl Dlouhý a začal se zas natahovat, až byl třikrát tak vysoký jako nejvyšší borovice v tom lese. Ohlédl se kolem a povídá: „Támhle tou stranou máme nejblíž z lesa ven.“ Pak se smrštil, vzal koně za uzdu a šel napřed. A prvé nežli se královic nadál, byly za lesem. Před nimi byla daleká široká rovina a za tou rovinou vysoké šedivé skály, jako zdi velikého města a hory porostlé lesem. „Támhle, pane, jde můj kamarád,“ řekl Dlouhý a ukázal stranou na rovinu. „To byste měl taky do služby vzít. Věru, že by vám dobře posloužil.“ „Křikni na něj a zavolej ho, abych viděl, co je zač.“ „Je to, pane, trochu daleko,“ řekl Dlouhý. „Sotva by mne uslyšel a dlouho by trvalo, než by mi přišel, protože má mnoho co nosit. Radši pro něj doskočím.“ Tu se zas Dlouhý natáhl tak vysoko, že se mu až hlava pohřížila v oblacích, udělal dva, tři kroky, vzal kamaráda za ramena a postavil ho před královicem. Byl to chlapík zavalitý, měl břicho jako čtyřvěděrný soudek. „Kdo pak jsi ty?“ zeptal se ho královic. „A co umíš dělat?“ „Já, pane, jmenuju se Široký a umím se rozšiřovat.“ „Tehdy se mi ukaž.“ „Pane, ujíždějte honem, honem zpátky do lesa!“ Volal Široký a počal se nadýmat. Královic nerozuměl, proč ujíždět, ale vida, že Dlouhý kvapem uhání k lesu, pobodl koně a jel cvalem za ním. A měl svrchovaný čas ujíždět. Spíš by ho byl i s koněm Široký zamačkal, jak mu břicho kvapně na všechny strany rostlo. Byloť ho najednou všude plno, jakoby se byla hora přivalila. Tu potom Široký přestal se nadýmat, odfoukl si, až se lesy ohýbaly a udělal se zase takovým jako byl prve. „Ty jsi mne prohnal,“ řekl mu královic. „Ale takového chlapíka každý den nenajdu. Pojď se mnou.“ A tak potom ubírali se dál. Když přišli blízko k těm skalám, potkali jednoho a měl oči zavázané šátkem. „Pane, to je třetí náš kamarád,“ povídá Dlouhý. „Toho byste měl taky do služby vzít. Věru, že by vám darmo nejedl.“ „Kdo pak jsi?“ zeptal se ho královic. „A proč máš oči zavázané, vždyť nevidíš cesty?“ „Holí, pane, naopak, právě proto, že příliš vidím, musím si oči zavazovat. Já zavázanýma očima vidím tak, jako jiný nezavázanýma a když si je rozvážu, skrz naskrz všecko prohlédnu.
[9:38]A když se bystře na něco podívám, chytne to plamenem a co nemůže hořet, rozskočí se v kusy. Proto se jmenuju Bystrozraký.“ Pak obrátil se ku protější skále, odvázal šátek a upřel na ni své žhavé oči. A skála začala praštět a kusy lítaly z ní na všechny strany. A zamaličkou chvilku z ní nezůstalo nic než hromada písku. A v tom písku třpytilo se něco jako oheň. Bystrozraký pro to došel a královici to přinesl. Bylo to ryzí zlato. „Ohó, ty jsi chlapík penězi nezaplacený!“ řekl královic. „Blázen, kdo by tvé služby nechtěl užít. Ale když máš tak dobrý zrak, podívej se přec a pověz mi, daleko-li mám ještě do železného zámku a co se tam nyní děje?“ „Kdybyste jel, pane, sám,“ odpověděl Bystrozraký, „snad byste ani za rok tam nedojel. Ale s námi tam přijdete ještě dnes, právě nám tam nyní chystají večeři.“ „A co tam dělá moje nevěsta?“ „Za železnou mřeží na vysoké věži černokněžník ji střeží.“ Královic řekl: „Když dobrý, pomoz mi ji vysvobodit.“ A oni všickni jemu slíbili, že mu budou pomáhat. A tak ho vedli mezi ty šedivé skály tím průlomem, co Bystrozraký očima v nich udělal. A těmi skalami, vysokými horami i hlubokými lesy dál a dál, a kde byla v cestě nějaká překážka, tu hned ti tři tovaryši odklidili. A když se slunce schylovalo k západu, počaly se hory nížit, lesy řídnout a skály schovávaly se mezi vřes a když už bylo nad západem, viděl královic nedaleko před sebou železný zámek. A když už zapadalo, jel po železném mostě do brány. A jakmile zapadlo, zdvihl se železný most od sebe sám. Brány zavřely se jedním rázem a královic i tovaryši jeho byli v železném hradě zajatí. Když se tu na nádvoří ohlédli, dal královic koně svého do konírny a bylo mu tu všecko už přichystáno. A potom šli do zámku. V nádvoří, v konírně, v zámecké síni i v pokojích viděli v soumraku mnoho lidí bohatě přistrojených, pánů i služebníků, ale nikdo z nich se nepohnul. Byli všickni skamenělí. Prošli několik pokojů a přišli do věžního hradla. To bylo jasně osvíceno, v prostředku stůl, na něm dobrých jídel a nápojů dost a prostříno bylo čtyřem osobám. Čekali, čekali, mysleli, že někdo přijde, ale když nikdo dlouho nepřicházel, sedli a pili, co hrdlo ráčilo. Když se najedli, počali se ohlížet, kde budou spát. V tom nenadále rozlítly se dveře rázem a do pokoje vstoupil černokněžník. Schrbený stařec v dlouhém černém oděvu, hlavu holou, šedivé vousy po kolena a místo opasku tři železné obruče. Za ruku vedl krásnou, překrásnou pannu, bíle oblečenou, měla na těle korunu na hlavě, ale byla bledá a smutná, jakoby vstala z hrobu. Královic hned ji poznal. Skočil a šel jí naproti, ale prvé než mohl slovo promluvit, ozval se k němu černokněžník: „Vím, proč jsi přišel. Tuto královnu chceš odtud odvézt. Heres, budiž tak! Vezmi si ji, jestliže ji po tři dny dovedeš uhlídat, aby ti neušla. Ujde-li ti, skameníš i se svými služebníky, jakož jsi kníž, co přišli prve, než ty.“ Potom ukázal královně na sedadlo, aby si sedla a odešel. Královic nemohl z té panny ani oči spustit, jak byla krásná. I začal k ní mluviti, ptal se jí všelicos, ale ona neodpovídala. Neusmála se a na nikoho ani nepohlédla, jakoby byla z mramoru. I sedl si pod ní a umínil si celou noc nespat, aby mu neušla. A pro větší jistotu natáhl se Dlouhý jako řemen a ovinul se kolem celého pokoje podél stěn. Široký posadil se do dveří, nadmul se a zacpal je tak, že by ani myška nebyla proklouzla. A Bystrozraký postavil se k sloupu prostřed pokoje na hlídku. Ale za chvilku všickni začali dřímat. Usnuli a spali celou noc, jakoby je byl do vody hodil. Ráno, když se počalo rozednívat, královic první se probudil, ale jakoby mu byl někdo nůž do srdce vrazil. Královna pryč! I hned zbudil služebníky a ptá se, co dělat. „Nestarejte se nic, pane, nic!“ řekl Bystrozraký a bystře pohleděl oknem ven. „Všechno už ji vidím! Sto mil odtud je les a prostřed lesa starý dub a na tom dubě navrchu žalud a ten žalud je ona. Ať mne Dlouhý vezme na ramena a dostane ji.“ A Dlouhý si ho hned naložil, natáhl se a šel co krok, to 10 mil. A Bystrozraký ukazoval cestu. I neminulo, a nic co by jednou okolo chalupy oběhl, a byli už zase tu. A Dlouhý královici ten žalud podal. „Pane, pusťte ho na zem!“ Královic ho pustil a v tom okamžení stála královna vedle něho. A když se slunce za horami začalo ukazovat, rozlítly se hřmotně dveře a černokněžník vešel do pokoje. I potutelně se usmíval, ale když tu královnu spatřil, zamračil se, zabručel a třesk! Jedna železná obruč na něm praskla a odskočila. Pak vzal pannu za ruku a odvedl ji pryč. Ten den zas bylo všecko tak jako včera.
[16:39]Po večeři černokněžník zase královnu přivedl, podíval se ostře královici v oči a posměšně prohodil: „Uvidí se, kdo s koho, zdali ty zvítězíš, anebo já.“ A s tím odešel. I dali se dnes všickni tím plnější práce, aby se ubránili před usnutím. Nechtěli si ani sednout, chtěli tu celou noc prochodit, ale všecko nadarmo. Bylo jim tím uděláno, jeden po druhém usnul chody a královna jim ušla přec. Ráno probudil se zase královic nejdřív. A když tu královny neviděl, zbudil Bystrozrakého. „Hej, vstávej, ty Bystrozraký, víš-li, kde je královna?“ Bystrozraký dlouho hleděl ven. „Hó, pane!“ povídá. „Daleko je, daleko, 300 mil odtud je černé moře a prostřed toho moře na dně leží skořepina, a v té skořepině zlatý prsten a ten prsten to je ona. Však nestarejte se, přece ji dostaneme, ale dnes musí Dlouhý také Širokého s sebou vzít, budem ho potřebovat.“ Dlouhý vzal na jedno rameno Bystrozrakého, na druhé Širokého, natáhl se a šel co krok, to 30 mil. A když přišli k černému moři, ukazoval mu Bystrozraký, kam má pro tu skořepinu do vody sáhnout. Dlouhý natahoval ruku, co mohl nejvíce, ale ke dnu přece nemohl dostačit. „Počkejte, kamarádi,“ jen maličko počkejte, však já vám pomohu,“ řekl Široký a nadmul se, co mu břicho stačilo. Pak se položil na břech a pil. Zamaličkou chvilku opadla voda tak, že Dlouhý lehounce dna dosáhl a skořepinu ven z moře vynesl. I vyndal z ní prsten, vzal kamarády na ramena a pospíchal zpátky. Ale na cestě bylo mu přece trochu těžko se Širokým běžet, protože měl půl moře vody v sobě. I setřásl ho v jednom širokém údolí z ramena na zem. Bouhlo to, jako když smích z věže pustí a v okamžení bylo celé údolí pod vodou jako velké jezero. Široký sám ledva z něho vylezl. Zatím bylo v zámku královici už velice těžko. Sluneční záře začala se za horama ukazovat a služebníci ještě se nevraceli. A čím plamenitější paprsky vzhůru vystupovaly, tím větší byla jeho úzkost. Smrtelný pot se mu vyrážel na čele. Brzy pak ukázalo se slunce na východě jako tenký žhavý proužek. A v tom rozevřely se dveře silnou ranou a na prahu stál černokněžník. I ohlížel se kolem po pokoji a vida, že královny tu není, šeredně se zachechtal a vkročil do pokoje. Ale v tom cink! Rozskočilo se okno v kusy a zlatý prsten padl na zem. A v tom okamžení tu stála královna zas. Bystrozraký vida, co se v zámku děje a v jakém nebezpečenství pán jeho jest, pověděl Dlouhému. Dlouhý udělal krok a hodil prsten oknem do pokoje. Černokněžník zlostí zařval, až se zámek otřásl. A tu prásk! Ta třetí železná obruč pukla na něm a odskočila. Z černokněžníka udělal se havran a vyletěl tím roztlučeným oknem ven. A tu hned ta krásná panna promluvila i děkovala královicovi, že ji vysvobodil. A zčervenala jako růže. A v zámku i okolo zámku najednou všecko oživělo. Ten, co držel v síni napřažený tesák, švihl jím do povětří, jen zafičelo, a pak ho zastrčil do pochvy. Ten, co brnknul o práh, dopadl na zem, ale hned zase vstal a popadl se za nos, mali ještě celý. Ten, co seděl pod komínem, strčil to sousto pečeně do huby a jedl dál. A tak každý dodělal, co počal a kde přestal. V konírnách vesele dupali a řehtali koně. Stromy okolo zámku zelely se jako brčál, na lukách bylo plno strakatého kvítí, vysoko v povětří švitořil skřivánek a v bystré řece projížděla se hejna drobných ribiček. Všude živo, všude veselo. Zatím se šlo se mnoho pánů do pokoje, kde byl královic, a všickni mu z vysvobození svého děkovali. Ale on řekl: „Mně nemáte co děkovat, kdyby nebylo mých věrných služebníků Dlouhého, Širokého a Bystrozrakého, byl bych taky tím, čím jste byli vy.“ A hned potom vydal se na cestu domů k otci, starému králi se svou nevěstou a se svými služebníky Dlouhým a Bystrozrakým. A ti všickni páni ho doprovázeli.
